To odpoledne jsem přišla z práce a v chodbě, pod schody do patra, narazila na manžela. Stál, ale opíral se o skříňku, byl zmatený a jen neustále opakoval: “Něco se mi stalo, něco se mi stalo, ale já nevím, co…” Byla pod ním krev, byl vysvlečený a já jsem se vyděsila: “Co když mu praskl hemoroid, co když má něco se střevy?!”

Pak jsem si ale vzpomněla na kurz a na to, jak nám říkali, že největší chybou je začít panikařit. Posadila jsem proto manžela na schody a už trochu klidnější jsem zhodnotila situaci.

Měl tržnou ránu na hlavě, a protože pořád mluvil “z cesty”, zavolala jsem 155. I v tu chvíli mi pomohlo to, co jsem se naučila na kurzu. Nikdy předtím jsem záchranku nevolala, ale komunikaci s dispečerkou jsem zvládla. Záchranka dorazila do 10 minut. Prohlédli ho, ošetřili a řekli mi, že byl pravděpodobně chvíli v bezvědomí a proto je tak zmatený.

Výsledné “skóre”? Otřes mozku a pohmožděniny. Manžel si nakonec vzpomněl, že mu ujela noha na schodech, když utíkal ze schodů na WC. Na to, jak a o co se uhodil, už si ale nevzpomněl.